Trochu úsměvu z gatronomie....
Bohužel mnoho zde napsáno je pravda
Neberte to hlavně osobně
Každý den musíme být připraveni na srážku s blbcem a v gastronomii to platí dvojnásob. Zatímco obyčejní lidé jdou do práce, číšníci, servírky, kuchaři a barmani táhnou do boje.
Jak takový vydařený den obsluhy v restauraci vypadá? Hned z rána se pár nedočkavců pokusí vetřít do restaurace ještě před otevírací dobou se slovy, dám si jen „kafe“. Nejlépe samozřejmě piccolo. Otevírací doba jim zřejmě nic neříká a číšníci a servírky jsou v restauraci dříve právě proto, kdyby zrovna někdo potřeboval dostát svým ranním rituálům.
Kolem jedenácté začnou lidé chodit na obědy. Na menu je vepřo knedlo zelo, XL řízek s bramborem a oblohou, masová směs s rýží a hovězí hamburger
s hranolky. Hned u druhého stolu by si dali vepřo-knedlo zelo, ale zelí by vyměnili za oblohu od řízku a knedlíky za rýži od masové směsi. Číšníka v tu chvíli napadá, jestli se nemá zeptat, zda to celé nechtějí zabalit do housky od hamburgeru. Takových kombinací, záměn a proměn pošle přes obědy do kuchyně ještě několik. Zvláště oblíbený je dnes XL řízek napůl. Kuchař je nadšen.
Obědy pokračují a spotřeba vody z kohoutku (kohoutí vývar) s citronem zdarma stoupá. Lidé si sedají k neuklizeným stolům a čisté ignorují. Na číšníka pak zběsile volají a domáhají se okamžité výměny popelníku a založení příborů. 70 % nově příchozích ihned po dosednutí vytahuje telefon a dožadují se hesla na Wi-Fi. Ani po 30 minutách si nejsou schopni objednat, protože menu ještě ani neviděli. Následuje kolotoč zaokrouhlování. Úspěšný den mizí někde mezi 188 a 190 korunami. Obědový nápor opadá.
Číšník rovná židle, leští sklo, myje tabule a těší se na chvilku klidu před odpoledním náporem. Sotva se posadí, aby se také najedl, usadí se na zahrádce skupinka maminek s dětmi. Začíná bumerangový trénink, který spočívá v objednávání každého jídla a pití zvlášť. A ještě a ještě a ještě. Po padesáté návštěvě u stolu během deseti minut by se dalo předpokládat, že už mají vše. Omyl… A ještě brčka. Obsluhující si připadá spíše jako na útěku než jako v práci. Dětičky vřeští, mačkají obsluhou donesené omalovánky, lámou a házejí po sobě pastelky a vše, co není příliš těžké nebo přivázané včetně jídla. Maminky vesele švitoří a dětí si nevšímají. Až po chvíli se jedna zvedne a jde se zeptat, jestli se děti na zahrádce mohou vyčůrat. Číšník loví v kapse uspávací pistoli. Bohužel nachází jen propisku a pár zmačkaných účtů. Musí to prostě vydržet. Hned zítra vyrobí ceduli s nápisem rozjívené děti a tchyně uvazujte u vchodu.
A je tu večer. Restaurace se opět plní a celý kolotoč začíná znovu. Na baru sedí dvě slečny a objednávají si dvakrát capricciosu. Barman na ně překvapeně hledí, protože pizzu na baru opravdu nevede. Po chvíli mu dojde, že chtějí caipirosku. Na zahrádce se mezi tím host číšníka ptá, jak velký je ten nakládaný hermelín a pán u vedlejšího stolu se zajímá o to, jestli mají v restauraci nabíječku na Nokii, že by si u nich klidně i něco dal. Vrcholem je ovšem dotaz na kuřecí carpaccio, perlivou vodu z kohoutku, latté bez mléka a „chasekake“ (čteno chasekake, psáno cheesecake). Jeden z hostů vrací tresku, protože je cítit po rybě. Nechybí ani naučná lekce, kdy je obsluze sděleno, že ruské brambory jsou vlastně americké, protože všechno, co bylo dříve dobré a ruské, je dnes americké. Barman točí pivo do nerezového hrnce. V restauraci neměli „petku“, tak si pán přinesl vlastní nádobu. Zaokrouhluje se pořád stejně. Ze 375 na 380, 552 na 555 a podobně. Někteří hosté nejsou líní vytáhnout kalkulačku a účet si přepočítat. Jiní doplácejí na stravenky velkými bankovkami. No prostě paráda. Když host nechá více než 20 korun, podlamují se číšníkovi kolena.
Čas se pomalu naklání k desáté hodině večer. Kuchař balí nože a odchází. Má všechny, což je pozitivní. Ani žádný host nechybí. Ve chvíli, kdy překročí práh restaurace, dožaduje se skupina šesti hostů jídelního lístku. Když jim číšník sdělí, že kuchyň už je zavřená, tváří se velice překvapeně až pobouřeně a snaží se v obsluze vzbudit soucit slovy: „Ale my jsme měli opravdu těžký den. Víte, jaké to je, být devět hodin v kuse na nohou?“ Číšník opět hledá uspávací pistoli se stejným výsledkem jako po obědě. Barman vypadá, že by si jí v případě nálezu také půjčil. Již značně podnapilý muž mu už hodinu a půl vypráví o svých životních neúspěších, natahuje se přes bar a plácá nově nabytého přítele po ramenou. Restaurace se pomalu vylidňuje, ale pár otrlých hostů zůstává. Restaurace zavírá ve 23.00. Ve 22.45 se jde číšník zeptat na poslední objednávky. „Vy už zavíráte? Ne, teď si nic nedáme, dáme si později,“ a číšník znovu opakuje, že jde o poslední objednávku, takže později už to nepůjde. Hosté si objednají každý velké pivo, u kterého sedí další hodinu a půl. Je hodinu po zavíračce. V tuhle dobu běžně pracují jen semafory. Dojde na placení a opět se zaokrouhluje. Asi úplněk.
No řekněte sami, není to krásná práce? I přesto se většina číšníků do práce těší a v oboru zůstává. Bývají totiž i světlejší dny, které ty špatné zastíní.
|
